Je neděle odpoledne, v řece začnou ve velkém hynout ryby. Zasahují hasiči, aby zabránili dalšímu šíření kontaminace a úhynu ryb a dalších živočichů, ale kdo má havárii vyšetřit? Dosud to u většiny velkých havárií byla Česká inspekce životního prostředí (dále Inspekce). Vysoce odborný centrálně řízený kontrolní úřad s celorepublikovou působností se zkušenými odborníky. Úřad je jednotně metodicky veden a řeší ty nejsložitější případy v ochraně životního prostředí. Po havárii na Bečvě však namísto ke zdokonalení systému velí Ministerstvo životního prostředí k ústupu a z šetření příčin havárií Inspekci odstavuje na druhou kolej.
V podstatě se tak zbavuje kompetence celý systém zaštiťovat jako odborný garant ochrany vody a života v řekách. Inspekce má být pouze připravena k vyžádání spolupráce a vést databázi havárií. To vyplývá z návrhu novely vodního zákona, kterou Ministerstvo životního prostředí předložilo do připomínkového řízení a Inspekce potvrzuje v článku Lukáše Kůse: Příprava novely vodního zákona, šetření havárií a role České inspekce životního prostředí.
Novelou ministerstvo reaguje na požadavek stanovit jasný postup a pravomoci při řešení obdobných krizí, aby se již situace kolem zásahu a šetření havárie na Bečvě neopakovala. Požadavek iniciovala předsedkyně Výboru pro životní prostředí Poslanecké sněmovny Dana Balcarová a poslanec František Elfmark v reakci na havárii na Bečvě. Ministerstvo životního prostředí novelu vodního zákona sice předložilo, ale obsahuje řadu nejasností a systémových chyb, neplní zadání jednoznačného určení, co je při havárii třeba udělat. Ministerstvo diskutovalo návrh v úzké skupině odborníků a úředníků. Většině požadavků však nevyhovělo a prosazuje svoji verzi. Hlavně se pro příště zbavit odpovědnosti.
Vraťme se však k návrhu novely vodního zákona. Jako první je třeba oddělit zvládání havárie a hledání původce havárie. Tyto dvě činnosti spolu úzce souvisí, ale nelze je ztotožňovat. Cílem zvládnutí havárie je odstranit závadný ohrožující stav a napravit jeho důsledky, tzn. zamezit šíření kontaminace atd. Cílem šetření havárie je nalezení jejího původce, udělení sankce a povinnosti realizovat nápravná opatření. Novela navrhuje rozdělit havárie na ty mimořádného rozsahu a ty běžné. Zásah u havárie mimořádného rozsahu by měl vést Hasičský záchranný sbor, který je vybaven řadou důležitých pravomocí z titulu krizového řízení. To je správně, ale novela dostatečné nepožaduje spoluúčast dalších dotčených orgánů a organizací. Právě na začátku havárie je potřeba kvalifikovaně rozhodnout o zdroji havarijního úniku i rozsahu havárie a na to nemají hasiči dostatečné znalosti. Proto by se měli vždy odborně radit jak s Inspekcí tak vodoprávním úřadem, s pracovníky příslušného povodí, rybáři a dalšími zúčastněnými. Povodně v minulých desetiletích nás naučily je zvládat a měli bychom využít zkušeností z krizového řízení i při zvládání havárií na řekách. Např. formálním ustavením krizového týmu složeného ze všech zúčastněných s přesnými pravidly jednání včetně povinných zápisů. Takže pak nebude možno dlouze diskutovat, kdo konat měl a nekonal.
Naopak co se týče nalezení viníka – původce havárie, zde vidím úlohu Inspekce jednoznačně. Při šetření havárie mimořádného rozsahu by to měla být Inspekce, která šetření vede. Inspekce to v článku rozporuje Lukáš Kůs: Příprava novely vodního zákona, šetření havárií a role České inspekce životního prostředí. Podívejme se na jejich důvody:
Platný vodní zákon uvádí, že správní řízení vede buď vodoprávní úřad obce s rozšířenou působností (dále ORP) anebo Inspekce. Tato duplicita není v legislativě nic neobvyklého. Podle velikosti havárie, místních podmínek se jmenované orgány mají dohodnout, který z nich řízení povede. Na Bečvě však toto řešení viditelně selhalo a příslušné orgány se jasně nedohodly, kdo šetření povede. Na šetřícím orgánu je důkazní tíže, tedy povinnost si opatřit důkazy o viníkovi havárie. To žádný z přítomných orgánů neudělal. Bylo provedeno podrobné vzorkování níže po toku, ale nebyly provedeny včasné odběry u výpustí, které mohly být zdrojem kontaminace. Jsou případy, jedná se zvl. o menší havárie, které vodoprávní úřad ORP zvládne, jeho pracovníci mají větší znalost v místě, jsou k místu havárie blíže atd. U velkých havárií (nyní mimořádného rozsahu) však bylo zvykem, že je většinou řešila Inspekce, proto není žádný důvod, aby v této praxi nepokračovala. Její možnosti jsou oproti možnostem vodoprávního úřadu na ORP nesrovnatelné. Skutečnost, že pracovníků vodoprávních úřadů ORP je v rámci celé republiky 600, sice vypadá velkolepě, ale je třeba si uvědomit, že na jednom úřadě pracují jeden až pracovníci. Oproti tomu na oblastním inspektorátu působí 5 - 15 inspektorů. Pohotovost drží zkušený inspektor. Není „sám voják v poli“, ale je podporován celým odborným týmem (od kolegů z oddělení vody na oblastním inspektorátu, ředitelem/lkou oblastního inspektorátu až po kolegy z oddělení ochrany vod na ředitelství) a to nejen konzultacemi, ale i případnou osobní účastí. Inspekce je celá prvoinstančním orgánem, tedy šetření se mohou zúčastnit všichni pracovníci Inspekce.
Důležité je zajištění havarijní pohotovosti. V malém počtu pracovníků vodoprávního úřadu ORP však není reálné, aby se v držení havarijní pohotovosti střídali. Úvaha výpomoci z jiných ORP v rámci kraje, by vedla k tomu, že pracovník vodohospodářského úřadu by se pohyboval na území, které nezná a ani na něm poté nemůže vést řízení. Tedy by padla jedna z výhod vodoprávního úřadu, kterou je místní znalost. Pokud by měl mimo své území obsáhnout znalost celého kraje, tak je to nereálný úkol, spadající naprosto mimo jeho běžnou agendu.
Také metodické sjednocení výkonu pracovníků vodohospodářských orgánů není vůbec jednoduché. Neprovádí se tak důsledně jako na Inspekci. Praktická školení a předávání zkušeností na rozdíl od Inspekce dle vyjádření pracovníků ORP vůbec neprobíhají (potvrzují i komentáře z ORP, pod článkem Inspekce). Na rozdíl od toho na Inspekci má inspektor za sebou celý úřad. Pracovník ORP nemá kým být v terénu podporován a je tedy opravdu „sám voják v poli“, o to hůř, pokud není zkušený, protože má např. krátkou praxi. Inspekce, která tím že je celý úřad první instance, důsledně svůj výkon sjednocuje, předává si zkušenosti, aby tzv. od Aše po Ostravu konala jednotně. A pokud toto nyní nedělá, tak to není důvod ke ztrátě kompetencí, ale k návratu k dobré praxi, tak jak to bylo, když jsem Inspekci řídila. Tím neříkám, že ORP nikdy z personálních a odborných důvodů není schopná vést šetření. Výjimkou je např. hlavní město Praha, které v sobě sdružuje kompetence ORP i kraje a je tedy dostatečně personálně silné. Obraťme tedy gard, podle místních podmínek či dostatečné personálním zabezpečení se mohou dohodnout, že šetření havárie mimořádného rozsahu převezme od Inspekce vodoprávní úřad ORP. Musí to však být jasně popsáno a zaznamenáno.
Pohotovost drží zkušení inspektoři, jsou vybavení vzorkovnicemi, jsou proškoleni v oblasti vzorkování. Samozřejmě to neznamená, že musí odebrat všechny vzorky, ale odběr vzorků a jejich předání k vyhodnocení by měli řídit. Dovybavení 600 vodoprávních úřadů zařízením pro držení pohotovosti by představovalo nemalé prostředky (i kdyby to mělo být jen 1 auto s vybavením na 1 ORP). Pokud by tedy měl být někdo materiálně posílen, tak je jistě levnější dovybavit pracoviště Inspekce, kterých je 10, na kterých je vybavení sdíleno pro celé početné oddělení a případně i dvě jejich pobočky ve Zlínském a Karlovarském kraji. Zde si zase dovolím dodat, že za mého působení jsem tyto pobočky personálně i materiálově začala vybavovat. Myslela jsem si, že další vedení Inspekce bude pokračovat v jejich rozvoji tak, aby tyto kraje byly dostatečně, vzhledem ke své vzdálenosti od mateřského oblastního inspektorátu, obslouženy. Z pohledu materiálního vybavení je důležité zapojení Povodí, které disponují odbornými pracovníky, vybavením i laboratořemi atd. Nejsou však správním orgánem, proto nemohou vést řízení tedy havárii šetřit, ukládat sankce a nápravná opatření.
Vypouštění odpadních vod do řeky povoluje vodoprávní úřad ORP. U velkých podniků s integrovaným povolením, které zahrnuje všechny složky životního prostředí v jednom povolení (podle zákona o IPPC ), právě Inspekce má komplexnější a aktuálnější informace o provozu než vodoprávní úřad 0RP. Může zapojit i znalosti z dalších složek životního prostředí a to jak při hledání viníka, tak při vedení správního řízení. Vzhledem k tomu, že provádí v zařízení kontroly, má i lepší přehled o skutečném stavu zařízení i možných únicích než kraj, který sice integrované povolení vydává, ale již dále nekontroluje.
I Inspekce uvádí, že šetřila dle dlouhodobých statistik (za uplynulých 18 let) cca 22 % všech havárií a u dalších 20 % havárií spolupracovala s vodoprávními úřady, z toho vyvozuje, že nebyla stěžejním orgánem dle šetřeného počtu havárií. K tomu bych uvedla, že počet havárií není rozhodující. Důležitý je jejich rozsah. Pokud posuzujeme rozsah havárie, tak rozhodně stěžejním orgánem pro šetření havárie Inspekce byla a tak by to mělo zůstat.