Česká inspekce životního prostředí (dále Inspekce) by měla být vysoce odborným kontrolním úřadem, který disponuje kvalifikovanými odborníky, zkušenostmi a velice profesionálně a transparentně řeší ty nejsložitější případy v ochraně životního prostředí. Alespoň o takový úřad jsme se s kolegy snažili, když jsem Inspekci řídila. A věřím, že takový úřad by chtěla mít i řada mých kolegů a kolegyň, kteří dosud na Inspekci působí. Silný úřad chránící životní prostředí očekává i odborná a laická veřejnost. Vše však nasvědčuje tomu, že současné vedení Inspekce v čele s ředitelem Erikem Geussem takový záměr nemá a asi nikdy nemělo.
Svědčí o tom řada kauz, včetně šetření otravy Bečvy, kdy je Inspekce směřována jinam, ať již k tomu, aby aktivně dělala krycí pláštík nad prohřešky firem propojených s vládní garniturou jako je Deza, nebo prostě jen k neakčnosti a neschopnosti, což je pasivní obdoba téhož. Tento stav trvá již řadu let, a proto z Inspekce odešla nebo byla odejita řada odborníků, jako například v prosinci minulého roku inspektoři ze špičkového týmu CITES. Další zaměstnanci Inspekce jsou situací znechuceni, ale protože smyslu své práce věří, Inspekci opustit nechtějí a doufají v lepší časy.
Vraťme se však k havárii na Bečvě. Jako první je třeba jasně oddělit zvládání havárie a hledání původce havárie. Tyto dvě činnosti spolu úzce souvisí, ale nelze je ztotožňovat, jak se v některých vyjádřeních různých aktérů kauzy děje. Cílem zvládnutí havárie je odstranit závadný, ohrožující stav a napravit jeho důsledky, tzn. zamezit šíření kontaminace atd. Co se týče úlohy Inspekce, tak je v něm spolupracujícím orgánem.
Naopak co se týče nalezení viníka – původce havárie, zde vidím úlohu Inspekce jednoznačně. Vodní zákon uvádí, že správní řízení vede buď vodoprávní orgán obce s rozšířenou působností, nebo Inspekce. Tato duplicita má svůj význam. Podle velikosti havárie a místních podmínek se tyto orgány dohodnou, který orgán řízení povede. Na něm je pak důkazní tíže. Jsou případy, jedná se zejména o menší havárie, které vodoprávní orgán lehce zvládne, má větší znalost v místě atd.
U velkých havárií však bylo zvykem, že je řešila Inspekce. Její možnosti jsou nesrovnatelné. Oproti jednomu až třech vodohospodářům ve vodoprávním orgánu na Inspekci příslušné oddělení ochrany vod na oblastním inspektorátu disponuje 5 - 12 inspektory. Metodicky by je mělo podporovat oddělení ochrany vod na ředitelství, se kterým mohou případ konzultovat.
Věcně je pravda, že výpusti povoluje vodoprávní orgán, ale u velkých podniků, podléhajících IPPC, právě má komplexnější informace Inspekce, včetně výsledků kontrol, a může zapojit i znalosti z dalších složek životního prostředí.
V materiálu o postupu Inspekce při havárii je uvedeno, že pohotovost drží zkušení inspektoři, jsou vybavení vzorkovnicemi a jsou proškoleni v oblasti vzorkování. Podle materiálu, který na vyžádání Výboru pro životní prostředí Poslanecké sněmovny Parlamentu zaslal ministr Richard Brabec, je o havárii inspektorem, který při havárii zasahuje, informován jak příslušný vedoucí oddělení ochrany vod na oblastním inspektorátu, tak ředitel Inspekce. Tedy v terénu inspektor by neměl být „sám voják v poli“, ale měl by být podporován celým odborným týmem.
Bohužel v tomto materiálu o postupu při šetření havárie je i řada odstavců, které význam Inspekce ponižují, přesně v dikci „my nic nemůžeme, to oni“. Popisují, proč Inspekce nemůže nic činit a vše je na vodoprávním orgánu. Tyto odstavce budí dojem, že byly doplněny pro havárii na Bečvě, aby se Inspekce vyvinila z povinnosti konat, ale možná jsou tam již dlouho a směřují Inspekci do stavu neakčnosti, stavu některými znečišťovateli tak kýženému. Není pak divu, že v současnosti, s přístupem „má vyřešit někdo jiný“, není objasněno 49 % havárii, pro srovnání za mého působení na Inspekci v letech 2008-2010 to bylo cca 30 %.
Z tohoto pohledu by Inspekce měla být ta zkušenější organizace, která by měla svými zkušenostmi i odborností zabezpečit, aby původce havárie byl nalezen. Je třeba ze zápisů ze zvládání havárie ověřit, zda došlo k dohodě, který z orgánů bude hledat původce havárie a pokud k této dohodě nedošlo, tak je to i chyba Inspekce, která měla upozornit na to, že původce havárie je třeba hledat.
Tyto zápisy zatím s odvoláním na vedené trestní řízení k dispozici nejsou, nebo alespoň ne všechny. Zajímavé, je že Policie ČR toto embargo, navíc na informace, které původce havárie nijak nemůže zneužít, dle jejího vyjádření neuvalila.
Co tedy mělo být provedeno v nejkratší možné době po havárii proto, aby byl odhalen původce havárie?
V případu považuji za důležité vystoupení chemika a ekotoxikologa Ivana Holoubka z Masarykovy univerzity. Pro Inspekci zhodnocoval téměř 150 odebraných vzorků. Uvedl, že vzorky v okolí klíčových fabrik byly odebrané pozdě a po čtyřech měsících od úniku skutečně nejde říct, kdo to udělal. Z toho vyplývá, že původce havárie zjevně nikdo v nejbližší době po havárii nehledal a tedy ani nemohl nalézt.
Je třeba zjistit, co se stalo, proč původce havárie nebyl hledán, proč nebyly odebrány včas potřebné vzorky.
Ovšem ten příběh má ještě další vysvětlení. Proč zkušený inspektor s potřebným vybavením nezajistil či si nevyžádal nezávislé odebrání vzorků z výpustí potenciálního původce nejblíže nad místem, kde se vliv znečištění ukázal, tedy z Dezy, a to na rozdíl od důsledného vzorkování dále po toku. Odpověď na to můžeme nalézt právě v té povinnosti, uvedené v předpise o postupu Inspekce v případě havárií, aby inspektor uvědomil o havárii i ředitele Inspekce, tedy osobu spojovanou přes ministra Richarda Brabce a premiéra Andreje Babiše s holdingem Agrofert.
Krátce řečeno, tam, kde nejsou vzorky, není viník. Tohle podezření, že se jednalo o záměrnou nečinnost, že původcem havárie byla Deza, a že z její výpusti vzorky nebyly odebrány záměrně, již nikdy nikdo nevyvrátí.
Tohle podezření nedokáže vyvrátit ani závěr auditu, který si ministr Richardem Brabec na Inspekci objednal, byť se zřejmě bude snažit přetrhnout linku Agrofert, Brabec, Geuss, na kterou celá kauza ukazuje.